Ze svých životů jsme sotva odečetli rok a RockOpera Praha vítá další premiéru. Je skutečně obdivuhodné, kde berou všichni zúčastnění sílu a chuť rozehrát další kus, když ten předchozí stihl sotva dorůst batolecímu věku. Do šestice tedy, a tentokráte na klasické téma Lva Nikolajeviče Tolstého.

„Vykolejení z běžného stavu věcí, emoční napětí a síla neovladatelných citů je to, co Annu Kareninu dělá velkým literárním dílem, ale zároveň souzní i s podstatou rocku, s jeho vypjatým hudebním výrazem,“ popisuje libretistka a představitelka hlavní ženské role Pavla Forest. A aby toho snad nebylo málo, udělali nám autoři z „Aničky“ hnedle ženu motorkáře, s milencem pyšnícím se rovněž papíry na „traktor“. Vítr svobody jim pak všem čechrá vlasy nejen při „jezdících“ scénách. Kdo dumal nad záhadou, jak se podaří dotáhnout těžké stroje na jeviště, záhy zjistil, že fikaně využitý stojan na mikrofon také zastane svoje, a že i jedna malá motorčička může někdy udělat jaro.

Kdo už některou z rockových oper viděl, nemůže být novinkou nijak zásadně udiven. Skladatel Milan Steigerwald sahá znovu a znovu do generátoru kytarových riffů a snaží se vymyslet zásadní refrény k obsahově sdělným slokám. Že je to proces čím dál složitější není jistě nutné dodávat, ale opět se najdou opravdu povedená místa i celé kousky. Někdo by se možná mohl maličko obávat častého opakování nosných melodií v rámci jedné skladby (kupříkladu v největší hitovce „Ona není má“), které by se na nahrávce mohlo začít pomalu zajídat, teď ovšem hodnotíme živé představení a při něm jsou i podobně jasně mířené útoky na první signální potřebné jako sůl. Domů odcházející divák si pak pobrukuje melodii, kterou z hlavy jen tak nedostane.

Nejen modří jistě dávno pochopili, že Kareninovic Anče řádí v motorkářských kulisách, a tomu je přizpůsobena nejen scéna, nýbrž především kostýmy účinkujících. Vzhledem ke skutečnosti, že oba hlavní mužští protagonisté - tedy Jiří Zonyga jako manžel Alexej Karenin a Jan Toužimský coby Alexandr Vronskij - mají k motorkám blízko, dá se s trochou nadsázky říct, že jen ze skříní vytáhli svá kožená „kvádra“. Do toho se tančí v choreografii, kterou má na svědomí Irina Andreeva, šplhá po šálách, sem tam vzplane oheň, vybuchne rachejtle nebo Pyrroterra roztočí LEDkové nářadíčko. Ale především a hlavně se pochopitelně zpívá. V této souvislosti potěší především opětovná přítomnost „Antigony“ Žántí (v roli Darji Oblonské), protože její „křik“ nakopne a v dobrém slova smyslu rozsvítí všechny skladby, v nichž se objeví.

Už jsme si zvykli, že každý kus v RockOpeře Praha připomíná živý organismus, má svůj vývoj a jeho pozdější inscenace se svému počátečnímu stádiu nemusí zas až tak podobat. A ani nevěrná sebevražedkyně ANNA KARENINA, v přestávkách mezi písněmi od kláves suše komentovaná Milanem Steigerwaldem, nebude zřejmě výjimkou. Chápu, že ne každý účinkující se mnou bude souhlasit, ale jako diváka mě hodně baví takový ten „punkáčský“ pocit neučesanosti a nedotaženosti všeho do nacvičeného drilu. Pokud se pak celé představení povede bez zádrhelu dotáhnout v plném nasazení do samotného konce, je výsledný dobrý pocit o to cennější.

Přestože prý každý člověk je potencionálním motorkářem, spíše nežli autory do vůně motorů nasměrovanou svobodu je nutno opětovně ocenit volnost diváckou. Rytmicky náchylnější osoby představení odkývaly či rozpustily chroun, povstaly, podupávaly, nebo se nechaly zlákat k tanci přímo na jevišti. Nevím, zda šlo o náhodu, či předem připravenou akci, ale dvojice z hlediště přivolaných a hrůzu nahánějících čertů si pár dní před řáděním v ulicích přišla na své i jako rockové hvězdy. Ani po šesté se tak v divadle nikdo nemohl nudit.

Vrátíme-li se oklikou na začátek ke slovům samotných tvůrců, nutno jim dát za pravdu, že otázky které má představení vyvolat, tedy jakou roli hraje láska k rodině v lidském životě, a zda má člověk jít za svým štěstím a vášní za každých okolností, budou zřejmě aktuální v každé době. Jen naše dnešní Anny Kareniny již dávno nikdo nesoudí. Přijmout totiž za své, že nic není důležitější než vlastní spokojenost, bez ohledu na ostatní, je přece tak jednoduché. A tak hledají a klopýtají… PRÁSK!

Foto z představení (s laskavým svolením RockOpera Praha): Vladimír Wiesmaier